Mentální techniky IV - viry v myšlení

Photo by Markus Spiske freeforcommercialuse.net from Pexels
Photo by Markus Spiske freeforcommercialuse.net from Pexels

Musím to udělat dobře, nesmím udělat chybu, co si budou myslet ostatní - to jsou příklady virů, keré nám můžou pořádně znepříjemnit život - když se příliš přemnoží a spolupracují se svými kámoši - úzkostí a stresem, které si volají na pomoc, aby dali váhu své přítomnosti ve vaší hlavě.

Tak co s tím?

Tlak na výkon a hodnocení okolí nás provází od školních let. Je to systém, který nás více či méně naočkoval představou, že dostat jedničku a pochvalu je cílem našeho života. A naopak neuspět a být kritizován je pohroma rovnající se malé smrti. A to tak hluboce, že i v dospělosti máme špatný pocit, když se nám něco nepodaří, nebo se na nás někdo zlobí. Pokud se teď divíte a napadá vás něco jako: “Ale vždyť to je normální”, tak jste produktem systému výchovy zaměřené na výkon. 

Takže první krok při práci s myšlenkovými viry je si uvědomit, že jsme se takto nenarodili. Že mít strach z chyb a hodnocení okolí, je naučené chování, které jsme přijali za své tak hluboce, že nám to připadá normální. 

Narodili jsme se svobodní, zvídaví, hraví, tvořiví a radostní. Narodili jsme se beze strachu, co si kdo myslí. To je normální.

Druhým krokem je uvědomit si, co tak strašného se může stát, když uděláme chybu. Teď tady nemluvím o situacích kdy kráčíme po hřebeni hory a můžeme spadnout, nebo o lékařích a pilotech, kteří zodpovídají za životy jiných lidí. Mluvím o těch situacích, kdy se bojíme změnit zaměstnání, rozejít se s partnerem, mluvit cizím jazykem, tančit, zpívat, malovat, milovat, prostě dělat věci, které by náš život obohatili, kdybychom se nebáli to zkusit. I když nedokonale a neobratně. Co tak strašného se může stát? Čeho se vlastně bojím? Nepříjemného pocitu? Trapasu? Posměchu? Nejistoty? Samoty?

Třetím krokem je práce s pocitem, kterého se bojím. Chcete tančit, nebo zpívat a cítíte se trapně. A přitom chcete zpívat a tančit! Jak pracovat s takovýmto pocitem? Najděte si klidné místo. Sedněte si nebo lehněte. Představte si, že zpíváte a teď nechte přijít ten pocit “trapnosti”. Prostě do něj vstupte, prožijte ho, nechte se jím prostoupit. Dýchejte. Nechte ho projít. Buďte jako komín, kterým prochází pocit “trapnosti”. Nechte ho vstoupit a vystoupit ze všech buňek. Po chvíli jste z toho venku a jste volní. Někdy to jde hned, někdy to chce více “průchodů”. 

Čtvrtým krokem je jít do toho. Když si vyhodnotím, že neriskuji život ani zdraví, nebo že to riziko chci podstoupit, tak se připravím a skočím. Prostě to udělám. Udělám to i se strachem i s “nepříjemým” pocitem. Jdu do toho.